Krev a slzy - 7. kapitola

„Sam! Samantho!“ zatřásl s ní Brumbál a starostlivě na ní koukal.
Rozespalá Sam otevřela oči, ze kterýh čišelo zděšení a zmatek.
„Sam, byl to jen sen,“ snažil se jí Brumbál uklidnit, ale moc se mu to nevedlo. Dívka na něj stále zděšeně koukala, neschopna slova. Brumbál jí chytl za její třesoucí ruku a jemně jí po ní pohladil.

„To bude dobré.“
„Máma zemřela,“ vypravila ze sebe nakonec.a rozeklepala se ještě víc než před tím.
„Já vím, Sam.“
„Takže to nebyl sen?“
„Samantho...“ zašeptal, přisedl si k ní a pokračoval:
„Co všechno si pamatuješ z toho snu?“
„Ale já nevím, co je sen a co... co se stalo.“
„Sam, uklidni se. Řekni mi prostě všechno, co si pamatuješ.“
„Je profesor Snape můj otec?“ vyhrkla najednou. Brumbál zbledl. Pochopil.

„Sam... tobě se zdálo o Severusovi?“
„Nejenom... ale on o mě nevěděl. Psal si s mámou a... já byla v Nebelvíru... a... a do Zmijozelu šla Susan a... já nevím... objevil se tam Alexander a řekl mi, že... já nevím... a nevím proč, ale myslela jsem si, že máma je zlá a... “ Po tváři jí stekla slza.
Brumbál se zarazil. Zkoumavě se podíval na Sam, která se pořád třásla, ale už nevypadala tak zděšeně, jako před tím, a pak tiše zamulal jakési kouzlo.

„Albusi, jste si jistý, že to bude pro ní nejlepší?“
„Ano, Minervo.“
„Ale...“
„Minervo, to děvče je zmatené. Potřebuje začít znovu a ta předtucha by tomu jenom překážela.“
„Myslíte si pořád, že za to může Voldemort, Albusi?“

„Jsem si skoro jistý.“
„A pokud se pletete?“
„Pak si to nedokážu vysvětlit, ale byl bych rád, kdybych se pletl. Samantha potřebuje klid, potřebuje naší podporu.“
Do kabinetu vstoupil vysoký černovlasý profesor. Ve tváři měl jako obvykle velmi vážný výraz, neproniknutelný, ale v očích se přesto sem tam blýsklo zmatení.
„Severusi!“ zvolal ředitel, když jej spatřil.
„Ano, pane řediteli?“
„Netvařte se tak, Severusi.“
„A jak se mám podle vás tvářit? Já děti nesnáším.“
„Opravdu?“ Brumbál pozvedl pravé obočí a zkoumavě se zadíval na Snapea.

„Opravdu,“ přisvědčil Snape a uhnul před ředitelovým pohledem.
„Tak aspoň změníte názor.“
„Kde berete tu jistotu?“
„Je to Vaše dcera.“
„Nepovídejte.“
„Severusi.“
„Opakuji – nesnáším děti.“
„Ale proto sis jedno udělal,“ neodpustil si jízlivou poznámku Remus, který právě vešel dovnitř.
„Haha, začínáš být vtipnější než Potter.“

„Skutečně? Že jsem si nevšiml,“ uchechtl se vlkodlak.
„No ták, už toho nechte,“ vmísil se do jejich rozhovor profesor Brumbál,
„Samantha potřebuje naší pomoc. Tom se k ní nesmí dostat.“
Severus se uchechtl.
„Jsem si jist, že tu vaší nenávist nějak překousnete, když už jí budete mít na starost,“ usmál se Brumbál, přičemž se snažil ignorovat výraz ve Snapeově tváři.
„Půjdu,“ pronesl Severus směrem k řediteli, otočil se na podpatku a vyšel ven.
„Je toho na něj moc, že?“ usmál se Remus hned, jak se za Sevem zavřeli dveře.
„Zvládne to.“
„Na druhou stranu ho i docela chápu. Po tom všem by se ze mě nejspíš taky stal suchar.“

„Každý máme v životě své překážky, Remusi, a je jen na nás, abychom se s nimi vypořádali. I ty sis prožil své,“ konstatoval Brumbál.
Remus mlčel.

Zabouchl za sebou dveře a rozhlédl se po svém brlohu. Z jeho očí čišel únava a zmatek, po tváři mu stékaly slzy.
‚Proč ona?‘ zabědoval v duchu a ztěžka dosedl na židli.
Lhal. Sám sobě si nalhával něco, co vůbec nebyla pravda. Ano, zanevřel na všechny kolem po tom, co se stalo, ale nebyl to projev věrnosti? Zachování tajemství a čistoty své prolhané duše. Znejistěl.
‚Co teď?‘ Neměl jinou šanci. Ale ona se jí tak podobala!
‚Lily... ty moje malá Lily, proč jsi mě opustila? Proč jsi mě tu nechala? Miro! Proč jste mě tu obě nechaly?‘
„Proč?!“ vykřikl. Zhluboka se nadechl. Nesnesl ten pocit viny, který se v něm objevoval pokaždé, když si zpoměl na ty osudné okamžiky. Umíral... jeho duše slábla a srdce se tříštilo na poslední kousíčky...


„Sam!“ zavolala profesorka McGonagalová na osamocenou dívenku sedící na nemocničním lůžku.
„Ano?“
„Jak ti je?“
„Zvláště... jsem tady, ve škole, o které mi máma tolik vyprávěla, ve škole, kde učí můj otec...“ odmlčela se. Profesorka jí nepřerušovala, věděla, že Sam ještě neskončila.
„Ale on mě nesnáší, myslela jsem, že se mu mámě o mě aspoň zmínila, když...“ Po tváři jí stekla slza.
„Kdes přišla na to, že tě tvůj otec nesnáší?“ přerušila McGonagalová další chvíli ticha.
„Slyšela jsem ho... řekl, že děti nesnáší.“
„Severus to tak nemyslel. Je sice pravda, že tu má pověst toho nejnáročnější a nejpřísnějšího profesora, ale v hloubi srdce takový není.“

„Ne?“
„Musíš mu dát čas. V jednu chvíli ztratil to nejdůležitější co měl. Ztratil prakticky všechno... kdo by se po tom všem, co prožil, neuzavřel do sebe.“
„Co se stalo?“
„Myslím, že by ses měla zeptat jeho.“
Sam se zhluboka nadechla.
„Profesor Brumbál tě čeká, měla by ses ještě před příjezdem ostatních studentů zařadit do koleje.“
„A kde je Susan?“ vyhrkla najednou. Byla až moc zaměstnaná myšlenkami na své rodiče.
„Přijela teprve před chvílí, čeká v ředitelně.“
Zvedla se.

„Půjdeme?“
„Ano.“

‚No... kořeny máš všelijaké. Tví předci byli ve Zmijozelu, že? I když... tvou maminku jsem tehdy poslal do Nebelvíru. Bylo to zázračné dítě, opravdu. Ale byla tehdy mladší než ty, nastupovala do prvního ročníku. I tvůj otec byl tehdy velmi mladý, pohledný chlapec, ale trochu... zamlklý. Jeho myšlenky jej tehdy svedly na špatnou cestu. Jojo... Ale kampak pošleme tebe? No? Chceš Nebelvír? Nebo snad Zmijozel? Nevím nevím, co s tebou...‘ zatímco Moudrý klobouk usilovně přemýšlel, všichni se zatajeným dechem koukali na Sam.
„ZMIJOZEL!“ vykřikl klobouk najednou. Sam se rozhlédla po místnosti. Severusovi nějak zvláštně zablýsklo v očích.
„Myslím, že byste jí měl odvést do Zmijozelské společenské místnosti, Severusi, a pokud by si s něčím nevěděla rady, pomozte jí.“
Snape se ušklíbl. Tohle se dalo čekat. Přesto se ale bez jakýchkoliv námitek otočil a už se chystal k odchodu, když v tom ho Sam přerušila:
„Nemohla bych počkat ještě na Susanino zařazení?“
„Je to dobrý nápad,“ podpořil jí Brumbál a sledoval, jak se mění grimasa v Severusově obličeji.

„Jistě,“ odpověděl tichým, skoro syčivým hlasem a obrátil se zpátky k židli s Moudrým kloboukem, který si se Susan poradil mnohem rychleji než s její sestrou.
„ZMIJOZEL!“ vykřikl klobouk a Susan se zářivě usmála.
„Můžeme jít?“ přerušil Snape Susinu radostnou chvilku, znovu se obrátil čelem vzad a zamířil ke dveřím. Brumbál si jej zkoumavě prohlížel.
„Moje slovo, Severusi, že nikdy neprozradím, co je ve vás nejlepší?“ povzdechl si Brumbál a zahleděl se do Snapeova přísně sevřeného, zmučeného oblič povzdechl si Brumbál a zahleděl se do Snapeova přísně sevřeného, zmučeného obličeje. „Trváte-li na tom...“
Pousmál se. Vůbec se nezměnil. Byl to ten samý kluk, který před ním kdysi klečel na kolenou a z očí mu tekly slzy. Ten samý kluk, který prosil o odpuštění a byl za to schopen udělat cokoliv...

Snape, aniž by se jedinkrát za celou cestu otočil, šel poklidným krokem vpřed. Zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Jeho pravá ruka neustále mačkala hůlku, kterou měl v kapse hábitu a výraz v jeho tváři prozrazoval jeho podezřele dobrou náladu.
Sešli schody, a ještě jedny, a konečně se dostali ke Zmijozelským dveřím.
„Hlohol,“ řekl Snape a prošel portrétem. Sam a Susan vlezly za ním.

Rozhlédly se kolem sebe. Všude byly zelené erby, velkolepé obrazy a z opačné strany místrnosti vedly schody někam nahoru.
„To je vaše společenská místnost, ložnice jsou nahoře, nebudu vás tam doprovázet, ale určitě tam dorazíte sami,“ zavrčel Snape a už se chystal k odchodu, když ho Sam zastavila: „Nemohla bych s vámi mluvit, pane profesore? Jako ředitele své koleje bych se s vámi chtěla na něčem domluvit.“ Jiná výmluva jí v tu chvíli prostě nenapadla.
„Copak byste potřebovala?“
„Je nutné o tom mluvit zde?“ Stála na místě a pevně se dívala Snapeovi do očí. Možná čekala, že z nich něco vyčte, možná doufala, že jí něco prozradí o jejich majiteli. Nedozvěděla se však nic. Jeho skelný pohled jí nedovoloval proniknout dál než k jejich povrchu, který si za každých okolností udržoval neutrální lesk.
„Chcete nějaké romantické zákoutí nebo vám budou stačit záchodky?“ pronesl s lehkou ironii. Postřehl, jak jí vzplály oči. Pod rty se mírně rýsovaly špičáky a prsty jí nebezpečně cukaly. Musel se usmát. „Dobře, pojďte do mého kabinetu,“ dodal, když už si byl jistý, že počkat ještě chvíli, určitě by se na něj pokusila poslat nějakou zákeřnou kletbu, i přestože u sebe s největší pravděpodobností neměla hůlku.
Prsty na rukou se sklidnily, ale plamínek v jejích očích nepohasl.
‚Je úplně jako její matka,‘ pomyslel si s náznakem radosti, ale hned se pokusil svůj úšklebek zamaskovat. ‚Nepovedlo se,‘ povzdechl si, když si všiml výrazu v obličeji své dcery.
Mlčky se otočil.
„Jdete?“ zeptal se tiše. Odpovědi se nedočkal. Až teprve uslyšel její šoupavé kroky, zamířil pryč ze společenské místnosti.